CYKLOTOULKY s dětmi, vozíkem a nočníkem II

aneb

Rumunským rájem a moldavským peklem do neuznaného Podněstří

.....................................

malá ukázka z knihy

......................................

Je večer. Ležím v posteli a nemůžu usnout. Možná to máte podobně. Půl roku, měsíc, týden před letní cestou se těším a nemůžu se dočkat. Ale jakmile se termín odjezdu přiblíží na „už zítra“, najednou to na mě všechno padne. Přestává se mi chtít opustit naší chalupu pod horami, pohodlnou postel, vybavenou kuchyň a rozkvétající zahradu. Znám se, mám to tak pokaždé a vím, že to zítra přejde. Ráno budu pobíhat po domě a jako vždycky dobalovat poslední zapomenuté drobnosti a připravovat jídlo na cestu, před sebou vidinu krásných pětatřiceti letních dní. Bude začínat cesta, která je nyní na samém počátku, zatím prázdná a čekající na zážitky, jako bílé stránky tohoto deníku.

Teď se ale převaluji v peřinách a v hlavě se mi rojí spousta myšlenek. Jedna za druhou pomalu přichází, nahlodávají a zpochybňují náš plán na příštích pět týdnů. Nepřehnali jsme to? Nebude to velké sousto pro nás, naše kola a hlavně pro naše děti? Loňská cesta byla oproti té letošní procházka růžovou zahradou. Letos si troufáme jet dál, na delší dobu a do náročnějších terénů. A co když mají pravdu všichni ti, kdo tvrdili, že jsme vloni měli víc štěstí než rozumu?

--------------------------------------------------------------------------------

Do Varlaamu nám zbývají tři kilometry, ale domy skončily a najednou jsou všude kolem hezké louky. Luděk by tu postavil stan, já bych to dojela. Velké dilema. Normální ženská by teď na mém místě ztropila scénu, že chce do tepla a sucha, a vyžadovala sprchu a postel. A normální chlap by řekl „prdíme na to, jedeme do penzionu.“ Jenže my normální nejsme ani jeden. Navíc není jistota, že po těch třech kilometrech nějaký hotel nebo kemp s chatkami bude. Takže si nechávám zajít chuť na nocleh v suchu a následuji Luďka vzhůru po kamenité stezce kamsi, kde pro nás prý vybral bezvadný plácek. Prší už jenom drobně a navíc místo je opravdu pěkné; spasená louka není vůbec podmáčená. Rozbili jsme tábor a potom jsme děti z vozíku přenesli do hotového stanu.

--------------------------------------------------------------------------------

Probudily mě podivné zvuky zvenčí, jakoby šramocení a ťukání. První, co mě v polospánku napadlo, že se někdo přehrabuje v našich kolech, která jsme nechali jen tak venku opřená o zeď chatičky. Sebrala jsem odvahu a vyšla ven na zápraží. A hned vidím příčinu šramocení: vlašťovky vylétají z hnízda pod střechou. Zastyděla jsem se, že jsem na malou chvilku podezírala našeho hostitele, že by nás chtěl okrást.

--------------------------------------------------------------------------------

Pořád do mě ryjí, jestli je to normální tahat s sebou malé děti, když je takové vedro. A já na oplátku, jestli jsou normální tady v tuto dobu taková vedra. Vasila připouští, že ne. A tak znovu vysvětluji: „vidíte a proto jsme jeli takto brzy, abychom se jim vyhnuli.“ Ale spíš než vedra mě teď trápí šílení řidiči. Klepu se jak ratlík, kdykoli zmerčím v zrcátku nebo před sebou auto. Předjíždí mě kamion, řidič troubí a telefonuje zároveň. Proboha, kterou rukou drží volant?? Jsem zvědavá, jestli je tohle tady normální. Je vidět, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Paní se rozvášňuje: „Normálno? Eto nět normálno! A že jezdí stovkou? Oni jezdí i sto dvacet. Každý rok se tu stane spousta havárií.“

--------------------------------------------------------------------------------

Když se ráno probouzím, necítím se úplně ve své kůži. Motá se mi hlava a připadám si malátně. Musím ven za keřík, ale protože všichni spí, jdu si také ještě na chvilku lehnout. Vzápětí ale běžím znovu rychle ze stanu. Stihla jsem to jen tak tak. Do nedalekého roští zvracím jako Amina. Co se děje? Že by z horka? Kamarádi, kteří byli v dubnu na kolech v Indii, měli podobné trable. Ale užívali si teplot kolem 45°C. Přesto raději té kamarádce píšu SMS zprávu s dotazem na její pocity. Odpověď přišla za dvě minuty: Bylo to přesně stejné, malátnost, slabost, pak i zvracení. Chce to hodně pít a co nejvíc být ve stínu. To už je vzhůru i Luděk. Jdu se tedy napít. Voda ve mně nevydržela ani pět sekund, letí hned ven.

 --------------------------------------------------------------------------------

Luděk se za chvíli vrací s tím, že máme nocleh. Zeptal se nějaké paní na postavení stanu v zahradě a ona nás pozvala dovnitř. Vyvláčeli jsme kola do krátkého, ale prudkého kopce, dům stojí hned nad ním. Na zahradě mají pěknou travičku, ale paní trvá na tom, že máme jít dovnitř. Moc se mi nechce a tak se snažím naznačit, že děkujeme a že nám stačí stan. Paní mává rukou a pořád volá „kása, kása“. U ní stojí asi třináctiletý kluk, který tvrdí, že v noci bude zima. Víťa chce taky do domečku a Luděk když vidí, jak nás ta paní vyloženě přemlouvá, tak také hlasuje pro nocleh v domě. Já jsem se ale dneska těšila do stanu, že budeme konečně spát venku. Navíc jsem po dnešku dosti unavená a moc se mi nechce s někým konverzovat, nehledě na to, že zatím nepadlo ani slovo o tom, co za to budou chtít. Ale zároveň je mi blbé tuto pohostinnosti odmítnout, takže nakonec rezignuji. Dobrá tedy, jdeme nocovat k nim.