|
CYKLOTOULKY s dětmi, vozíkem a nočníkem I aneb Po cyklostezce ODRA-NISA k moři, na Rujanu a Polskem zpět domů ..................................... malá ukázka z knihy ...................................... Abych byla úplně přesná, musím se zmínit o události, která se přihodila o vánocích roku 2008. Pod stromečkem totiž ležel veliký dárek. Byl rozbalený až jako poslední a patřil nám všem. Byl v něm stan Jurek DOME 3 pro 3 - 4 osoby. Tedy přesně pro nás dva dospělé a dvě děti. Myslím, že to byl od Ježíška dobrý tah – chtěl nám asi naznačit, že skoro čtyři roky válení se doma jsou u konce a že cestování na kole jen tak na hřebík nepověsíme. Ani po tak dlouhé době a ani po tak zásadní životní změně, jakou je příchod dětí. Stan jsme ihned postavili nahoře v patře, sotva se tam vešel. Voněl novotou, ale nás už vábily dálky a noci pod hvězdičkami v přírodě. Už jsme se těšili na bubnování dešťových kapek a ten prima pocit, že na nás ty kapky nemohou. Na zuřící komáry za moskytiérou, jak prskají, že mají žízeň a nedáme jim napít. -------------------------------------------------------------------------------- Po čtyřech kilometrech přijíždíme do Bad Muskau. Jde o staré lázeňské město s překrásným zámkem a parkem, ale dřív než se vrhneme do víru turistických atrakcí, musíme nakoupit nějaké potraviny. Luděk navrhuje jet nakupovat do Polska. Mně se zpočátku moc nechce, zdá se mi to jako zbytečná zajížďka, ale nakonec mě ukecal a výsledně jsem byla i ráda. Stačí totiž jen přejet most a hned za modrou cedulí POLSKA začíná ohromné tržiště. Řekla bych, že v Bad Muskau nebude normální obchod, protože by zkrachoval. Všichni Němci totiž jezdí nakupovat sem. -------------------------------------------------------------------------------- Noc byla děsná, horko ve stanu nepolevilo, ani když začalo drobně poprchávat. Šárka prořvala celej večer, nevíme proč. Buď nemohla zabrat, nebo i jí bylo vedro, těžko říci. V noci sebou pak pořád mlela a vzbudila sebe i nás už ráno v 7:30. A řve zase! Pomóóóóc!!! Většinou je po ránu usměvavá jako sluníčko, spokojeně vyspinkaná. Ach jo. Děti mají na rozdíl od nás velkou výhodu, špatnou noc dospí ve vozíku. My to do večera nějak musíme vydržet. -------------------------------------------------------------------------------- Když jsme se pokochali, jedeme ještě dál k tomu úplně nejvyššímu majáku, tady jsou lidí úplné davy. Dá se tudy sejít i dolů na pobřeží, ale moc se nám nechce, protože tam míří na náš vkus moc lidí. Tak jsme se nechali u nejvzdálenějšího místa naší miniexpedice symbolicky vyfotit a pak se otáčíme a jedeme DOMŮ!!! Možná by se na tomto místě hodilo pronést nějaký proslov, říci pár dojemných slov či uronit slzu. Na to já ale nemám talent. Hlavně by to znamenalo, že máme vše splněno a již nás nečeká nic velkého. Naše cesta ale ještě zdaleka nekončí. A nemá jediného cíle, samotná cesta je cíl. -------------------------------------------------------------------------------- Projíždíme Bobošov - z našeho směru poslední polskou vesnici. V řece teče spousta kalné vody. Soudě podle zválené trávy na břehu jí muselo nedávno být mnohem víc. Před několika domy jsou zaparkovaná hasičská auta, která pomocí svých čerpadel odčerpávají vodu. Asi na těch povodních na jihu Polska bylo něco pravdy! A už stoupáme kopec k hranici, už vidím značku Česká republika. Tady počkám na Luďka s dětmi, ať prožijeme tento slavnostní všichni společně. Fotíme se u cedule a užíváme si poslední minuty v zahraničí. Za námi Suchej vrch a my máme skvělej pocit, že jsme to přeci jenom dokázali. Že jsme přejeli to zdánlivě nekonečné Polsko a jsme doma! Je to neuvěřitelné, ale je to tak! Pro někoho blázni a nezodpovědní šílenci, ale je spousta lidí, kteří nám fandili a drželi palce. Ať si každý myslí, co chce. Nekonečné to nebylo, polská etapa měřila 719 kilometrů a zvládli jsme jí za týden.
|